Příběh o navrácení programu, velké úlevě a pochopení

Můžeme vrátit programy, které jsme získali, a už nám neslouží ?

Příběh o navrácení programu, velké úlevě a pochopení se odehrával jednoho mrazivého dopoledne. Slunečný den, za oknem sníh, jako z pohádky. Napůl seděla a napůl ležela a terapii brala jako poslední možné řešení, přišla s prohlášením, že tonoucí se stébla chytá, a tak je tedy tady. Moc nevěřila tomu, co jsem jí říkala o zákonitostech ohledně rodů, že vzorce, pokud je nepochopíme a nepustíme se jich, jdou rodem dál. Předáváme je dětem, které to žijí přímo, nebo jsou s tím úzce spojeni přes partnera… Ale přesto do terapie šla. A já vám ve zkratce popíšu, co se událo…

Uvědomovala si, že když je v harmonii, nenapadají ji ty divné myšlenky.

Ale jakmile je mimo svůj střed, v nějaké nepohodě, unavená, nervózní nebo jí chybí manželova blízkost … pak se to začne pomalu plížit do její hlavy. Dějí se věci jako výčitky dětem, jak jsou nevděčné, výhrůžky, že od nich jednou odejde, na manžela nemluví …Protože se cítí se bezcenná a zbytečná, frustrovaná, kope kolem sebe a neví proč, je jako omámená. Když se vše uklidní, je jí to líto, ví dobře, co tím způsobuje dětem, vždyť v tom sama vyrostla. Obviňuje se a přísahá si, že už to nedopustí. A když se to stane příště, vyčítá si, že to „neustála“.

Její maminka často říkala a veškerým svým chováním dávala najevo, jak je bezcenná, zbytečná a nezaslouží si nic pěkného. Jí, jako malé holčičce, bylo maminky líto, obviňovala se za to, myslela si, že je to její vina, že se maminka trápí a pláče. Že křičí, protože ona, malá holčička, je nějak „špatná“.

V průběhu terapie si přišla na to, proč se to teď děje jí, jako dospělé ženě a mamince a manželce.

Je to program maminky.

A když chtěla program mamince vrátit, přišlo jí, že to nemůže, že chce mamince pomoct nést tu tíhu života, protože to si slíbila už jako malá. Nemůže jí v tom nechat.

Dokázala to, vrátila, co nebylo její, aby mohla jít životem zářivější a plnit, pro co sem přišla. Aby uzdravila vztahy v rodině, aby to už dál nemusely žít její děti. Ve chvíli, kdy mamince předávala ono břímě, maminčina duše jí poděkovala a byla šťastná, že duše, se kterou měla domluvu o učení, už pochopila, naučila se, co měla.

Naďa Suchánková
Mou vášní je hledání souvislostí a nových možností na cestě k životu v pohodě a radosti. Provázím lidi na jejich cestě nalézání sebe sama, aby mohli žít život, o kterém sní. Můj příběh si přečtěte zde >> Jsem autorkou eBooku Kamarádkou se svými pocity a emocemi >>
Komentáře