Od oběti k tvůrkyni aneb Můj příběh

protez2Ano. Můj příběh by se mohl nazývat „Od oběti k tvůrkyni“.  A to jen díky všemu, co jsem prožila. Díky svému příběhu jsem se naučila přijímat sebe sama a přijímat život se vším, co mi přináší. Důvěřovat si. Cítím se milovaná, mám zdravé tělo, dostatek energie, vím, co dělat s pocity a emocemi. A když přijde strach, neutíkám. Svoji přecitlivělost jsem proměnila v citlivost a ještě hodně a hodně se toho proměnilo …

Ale nebylo to tak vždycky …a jak se to stalo?

Vždycky jsem cítila, jak jsem jiná. Školní léta nebyla zrovna růžová. Ve škole jsem byla nějak mezi všemi a nepatřila jsem k žádné partě. Když se spolužačky hádaly, rozuměla jsem oběma stranám a dávala je dohromady. I přes to jsem se cítila  nezajímavá a nedůležitá. Nikdy nezapomenu na to, když mě třídní učitel při setkání s mými rodiči označil za neprůbojnou.  A bylo to. Měla jsem punc. Neschopná se probojovat. Tak jsem si to přeložila.  A slova jsou jako kouzlo, otisknou se do vás a tvoří. Obzvláště silně se ukotví, pokud jste zrovna mimo svoji sílu.

Vždycky jsem cítila, jak jsem jiná.

I v dospělosti se mé pocity neměnily. Byla jsem ztracená v životě. Přecitlivělá a velmi často nemocná. Dělala jsem všechno, abych byla ta správná, pochválená, přijatá. Až mnohem později jsem si uvědomila, že nedělám věci pro sebe, ale abych se líbila, abych byla schválená a přijímaná. Styděla jsem se za své touhy, a sny, za své úhly pohledu, za to, že jsem, jaká jsem. Dokonce jsem se styděla se za to, co ráda jím.

Byla jsem plná pochybností o sobě a nejraději bych nebyla vidět.

Měla jsem pocit, že nic neumím, že v ničem nevynikám a jsem nedostatečná pro okolí. Pocity marnosti, zbytečného života tady na Zemi.

Přecitlivělost mě doprovázela na každém kroku. Bolela mě všechna trápení světa a přála jsem si, aby na sebe byli všichni hodní. Nechápala jsem, proč je někdo neupřímný nebo ubližuje.  Kolegyně a kamarádky mi radily, ať se ve všem tak nešťourám, ať si všechno nepřipouštím, ale nepomáhalo to. Póza na venek mi uvnitř nijak neulevila. Připadala jsem si nepochopená. A tak jsem si dala punc vadná, nemožná a bezcenná.

Žila jsem s pocity, že jsem nepřijatelná taková, jaká jsem. A taková si nezasloužím nic pěkného, žádné štěstí. Má psychika se dostávala do  obrovských hlubin.

Své pocity jsem potlačovala, protože mně velmi ubližovaly  a už i fyzicky bolely. Maskovala jsem je a později se naučila zcela ignorovat, stejně mě stále doháněly. To vše mi bralo energii, jen strach, stres, napětí a žádná naděje v něco lepšího. Tak z čeho mělo mé tělo žít? Jídlo ke zdravému tělu nestačilo a tím vším, co popisuji, se ještě prolínaly časté nemoci, angíny, virózy, přidalo se onemocnění štítné žlázy, hučení v uších, velmi silná menstruace a chronická únava a bolesti žaludku. Od lékařů jsem slyšela, že na něco je třeba si zvyknout, jiná vyšetření nic neprokázala a já si připadala jako simulant.  Připadala jsem si jako oběť života. Další roky až do narození mého prvního syna byly náročné.

A kde nastal zlom?

Bylo to narození mého prvního syna v roce  2002. Už samotný a velmi náročný porod způsobil trauma mně i synovi. Stále plakal, měl problémy s přibíráním váhy, antibiotika od prvního dne života, moje únava byla neúnosná a stále jsem bez důvodu brečela. Tehdy jsem se svěřila kamarádce a ta mi poradila, kam se obrátit. Poprvé jsem se potkala s kineziologií, která mně i synovi dala okamžitou úlevu. Ale to byla první vrstva. Tady jsem se dozvěděla, že když má miminko zdravotní problémy, nebo je nespokojené a uplakané, má problém maminka a ono na ni reaguje, vlastně jí tím pomáhá, aby si uvědomila mnohé. Strach mě pronásledoval všude, už od ranního probuzení, strach, jak zvládnu den, strach o syna.

Ale já už věděla, že nemůžu jinak, že lékaři mi nepomůžou nebo ze mě udělají závislého člověka na lécích, malému miminku jsem odmítala dávat silné léky… Musím jít dál, dál v tom, čemu se nyní říká osobní rozvoj, sebepoznání, čištění na úrovni těla i duše. A že toho bylo!

Prošla jsem mnoha sebepoznávacími kurzy a terapiemi. Našla jsem i mnoho nových přátel. Vše šlo postupně, jak mělo.

A já se postupně propracovávala hlouběji, k sobě.

Časem za mnou chodily kamarádky pro rady, svěřovaly se a já se divila, že se mi s důvěrou otvírají. Občas se mi stalo a dodnes stává, že se mi svěří i někdo náhodně třeba ve vlaku nebo u zubaře. A já si uvědomila, jak mě lidské příběhy zajímají, jak ráda hledám souvislosti a nové cesty. Teď provázím lidi na je jejich životní cestě, společně obevujeme nové možnosti k životu v pohodě, k životu, o kterém sní.

Protože radost a stěstí je tu pro všechny!

Dostala jsem dar porozumět druhému, soucítit s ním, probudit naději a odvahu na cestě k sobě. Jsem vděčná, že můžu dělat právě tohle formou osobních sezení a prostřednictvím metamorfní techniky. Cítím, že je to cesta mé duše, že naplňuji své poslání.

Naďa Suchánková
Mou vášní je hledání souvislostí a nových možností na cestě k životu v pohodě a radosti. Provázím lidi na jejich cestě nalézání sebe sama, aby mohli žít život, o kterém sní. Můj příběh si přečtěte zde >> Jsem autorkou eBooku Kamarádkou se svými pocity a emocemi >>
Komentáře