Oběti neexistují

faceDnes bych ráda napsala o roli oběti. Jedná se opravdu jen o roli, protože každým okamžikem se rozhodujeme. Oběti neexistují. Jsme všichni tvůrci.

Nedávno jsem se sešla s kamarádkou, která setrvává v práci, co ji velmi vyčerpává. Pracovní podmínky jsou opravdu tvrdé. Je velmi unavená a odráží se to i v její rodině. Při bližším stýskání se jí ptám… proč tedy neodejdeš? Její odpověď byla, že ji ta práce baví. No jo, přemýšlím já, ale nešla by taková práce dělat v lepších podmínkách? Prý to zrovna probrala s nadřízenou, ta jí vyšla vstříc sníženým úvazkem, ale kolegyně nestíhají a tak chodí stejně na plný, aby pomohla.

Když se opravdu rozhodneme ke změně, věci se dějí, vše nám jde naproti.

Ještě se nerozhodla. Jen to tak zkusila. A tak to opravdu nejde. Je to důkaz pro ni, že se ještě opravdu nerozhodla. Ještě ve skutečnosti nechce. Až se rozhodne, půjde to.

Ještě to tak potřebuje. A to je na životě fantastické. Nic není špatně. Vše je v pořádku a má to své důvody. A až se opravdu rozhodne, vše jí bude hrát do noty.

Kamarádka se k tomu staví postojem, že to vydrží, že to není tak hrozné a usměje se a ptá se, co já a jak se mám. Jakoby v tu chvíli demonstrovala svým postojem „na mě nezáleží, vydržím to“. Já ale nemám chuť mluvit o sobě, ale říkám jí… nemusíš to vydržet… poslouchej své pocity, své tělo. Neslyší, co jí říkám, neslyší ten význam. Neslyší, že na ni její tělo volá. A já odcházím od smutku k respektu, respektuju její příběh, do nedávna jsem to měla stejně. Neslyšela jsem.

Jiná kamarádka mi vypráví o své babičce. Je zlatá, je tu pro všechny. Kdokoli za ní přijde s prosbou, každému vyhoví. Pro rodinu napeče, zahrádku obstará a spoustu dalšího. Nepřijme za to ani pochvalu. Když jí někdo pochválí, sama si to shodí. A jak to tak u tohoto postoje bývá, neumí ocenit ani druhé.

Když někdo svoji hodnotu nevidí, neocení ani hodnotu toho druhého.

Této ženě je taky velmi těžké udělat radost. Jak myslíte, že zareaguje, když se jí zeptáte, co by ráda našla pod stromečkem? Co by jí udělalo radost nebo co by si přála? Ona nic nepotřebuje, řekne vám. A když dostane dárek, přijme ho jen tak na oko, ale při první příležitosti ho někomu daruje. Má pocit, že si to nezaslouží, pro ni je to zbytečné. Takovému člověku je velmi těžké, řekla bych nemožné, udělat radost.

Proč to dělá? Dělá to proto, že chce, aby ji měli rádi. Ale má to ještě o malinko složitější. Myslí si, že lásku si musí zasloužit. Že je třeba udělat něco, aby si tu lásku zasloužila.

Oba příběhy ukazují ženy v roli oběti. Ta je vždy velmi nepříjemná pro všechny zúčastněné. Role, která vysílá „za nic nestojím, nic si nezasloužím, nepotřebuji, nemám právo“. Právo na lásku, radost, štěstí, klid, zdraví … To, co vysíláme, to se nám vrací a proto tito lidé jsou vtahováni do situací, kde zažívají právě výše uvedené pocity.

Za touto rolí stojí nízké sebevědomí a neláska k sobě. Takový člověk pak vidí okolí jako neschopné, zaslepen nevidí, že on dělá přespříliš anebo snáší něco, co nemusí. Nutí k tomu i ostatní nebo je ponižuje, kritizuje. Chce po nich stejné výkony. Nebo se může cítit jako „chudák“, který si nic jiného nezaslouží.

Neumí říkat NE. On vydrží vše, takže mu kolegové v práci nebo šéf můžou stále nakládat víc a víc práce. Můžou si na něm také velmi dobře vybít vztek, takový člověk k tomu přímo vybízí.

Je pak spousta variant, jak to může vypadat. Oběť si může připadat například velmi výkonná, lepší než ostatní. Může jim to i dokazovat, pokud jsou v jejím okolí jedinci, kteří nejsou ve svém středu, může si to na nich velmi dobře kompenzovat. Najednou, i přes frustraci nebo únavu si připadá nějak „lepší“, protože má pocit, že „něco vydrží“. Bere to jako nějakou zvláštní dovednost, nějaký bonus. Ale nikomu tohle neslouží.

Samotná oběť neprožívá pěkné pocity, není šťastná, časem může i onemocnět, protože své pocity a tělo neposlouchá.

Ani okolí nemůže být spokojené, ti ponižovaní určitě nejsou v té roli spokojení a ti, kteří ho prohlédli, ani těm taková společnost není příjemná.

Tento postoj je jedem pro samotného obětujícího se i pro jeho okolí.       

Jiná varianta této role je oběť, která potichu trpí. I v této osobě je ale vztek.

Vztek vzniká, pokud je někde pocit frustrace. Jeho míra je pak úměrná tomu, jak dlouho jsou pocity potlačované, může jít až do fyzické agresivity nebo sebepoškozování.

V práci je tato osoba tichá a pracuje, co to dá. Pomáhá ochotně ostatním. Doma potom pomlouvá, ukazuje na to, jak ona je schopná, protože ji sama na sobě nevidí. Měří ji přes výkon, přes rychlost, přes to, co vše vydrží. Frustrace a tedy vztek se může otáčet vůči nejslabšímu článku rodiny a podle toho, jak je slabý, tak i v různé intenzitě. Nebo může vztek obracet proti sobě v nejrůznějších podobách. Od destruktivních myšlenek, přes sebepoškozování…

Pracovala jsem jako pečovatelka a jezdila do domácností, kde jsem pečovala o seniory. Je neuvěřitelné, kolik žen jsem viděla už připoutané k lůžku, které s tímhle pocitem, že ony to vydrží, prožily celý život.

I ve vypjaté situaci máte na vybranou. Pokud zrovna nevíte, zvolte variantu, nejste- li spokojeni, hledejte nové možnosti. Jen v tom nesetrvávejte, jen neobviňujte.

Vydáte-li se cestou obviňování, skončíte jako oběť.

Oběť viní za svou situaci ostatní. Stále říká, že něco nejde a také proč to nejde, proč nemůže nic dělat a nemůže nic napravovat.

Oběť často zůstává v situaci, která je velmi nepříjemná, nic nedělá, nehledá cestu ven, pomoc. Jejich přesvědčení je totiž o tom, že jinak to nejde, takhle je to normální. Že je normální dát přednost dětem, manželovi, kamarádce, že není v pořádku dát pozornost sobě a postarat se o sebe. Nevědí, že můžou něco měnit, že i ony mají možnost zvolit si štěstí. Pomalu za ním vykročit. Brání jim krom tohoto přesvědčení často i strach z neznámého, už už by krok nebo rozhodnutí udělali, ale strach z toho, že nevědí, jaké to bude dál, jim zabrání pohnout se z místa.

Je tu ještě jedna poloha oběti a tou je postoj, že o tom vím, jak je mi tu nepříjemně, ale nese mi to určité výhody a tak v této pozici zůstávám. Například psychické týrání od manžela vydržím, žiji totiž v luxusu. Nebo díky tomu, že mám nemoc, získávám pozornost a tak si připadám milovaná. Proto se vlastně uzdravit nechci.

Může nastat i situace, kdy rodina podporuje oběť, aby se měla lépe, celý příběh může mít velmi jemný projev. Oběť spíš pobrekává, postěžuje si, je smutná, ale nijak razantně se neprojevuje. Ale také nehledá možnosti. Zkrátka v tom nepohodlí je. Takže opět není v této rodině nikdo šťastný. V tomto příběhu jsem nezaznamenala přímo vztek oběti, jen její četné drobné zdravotní problémy nasvědčovaly o tom, že nežije spokojený život. Těch možností, jak se oběť projevuje je celá řada. Uvádím tu jen pár příběhů.

Jak z toho ven a proměnit oběť v tvůrce?

Je třeba uvědomit si, že za to jak se cítím, za to, jak se mám a v jaké jsem situaci, to jsem vytvořila svými myšlenkami, postoji a vzorci. Vycházím-li tedy z pozice, že už se mi to takto nelíbí, připustím, že i já se mohu mít lépe, pak mám velmi dobře našlápnuto a dovolila bych si říct, že vyhráno.

Každé rozhodnutí v našem životě je naše.

Dokonce i to, když se jdeme poradit k lékaři nebo kartářce a podle jejich závěru se pak zachováme, stále je to naše rozhodnutí. To já sama jsem se rozhodla, že se zachovám dle rady druhého.

 A jak se nebát rozhodnout?

Ať se rozhodnu jakkoli, vše je správně. Pokud mám ve svém životě někam dojít, něco dělat, někoho potkat, vždy mě tam bude Vesmír směrovat. Dokonce mi vždy nabízí varianty, které mě tam dovedou, buď přímo, nebo oklikou. Pokud se rozhodnu pro okliku (i když to nevím, že se jedná o okliku), je to v pořádku, mám se zde něco naučit.

A proto buďme bdělí ke svým pocitům. Jsme tak často zvyklí necítit. Ale oni nás vedou. I když se rozhodnu z rozumu, nevadí, on mě Vesmír upozorní. Naučme se opět cítit a rozpoznávat, co nám pocity říkají.

O pocitech bude další článek, ale už nyní můžu sdělit, že pocti je ten jediný kompas, který nás vede. Jediný dobrý pro mě osobně. To, co je dobré pro mě, pro druhého může být nevhodné.

 

Pomoci vám můžou i otázky.

Rozhoduji se teď ze strachu nebo z lásky k sobě?

Jak bude vypadat můj život, když v této situaci zůstanu? Jak se budu cítit?

Jak se chci cítit? Co pro to můžu udělat?

Můžu si také vizualizovat. Představit si sebe samu v této situaci za rok. Jak to tam vypadá? Jak se tam cítím?

Když se rozhodnu pro konkrétní změnu, mohu si vizualizovat sebe za rok. Opět se podívám, jak se tam mám, jak se cítím.

Přeji všem radostné tvoření!

 

 

Naďa Suchánková
Mou vášní je hledání souvislostí a nových možností na cestě k životu v pohodě a radosti. Provázím lidi na jejich cestě nalézání sebe sama, aby mohli žít život, o kterém sní. Můj příběh si přečtěte zde >> Jsem autorkou eBooku Kamarádkou se svými pocity a emocemi >>
Komentáře