Můj příběh

Mou vášní je hledání souvislostí a nových možností na cestě k životu v pohodě a radosti. Provázím lidi na jejich cestě nalézání sebe sama, aby mohli žít život, o kterém sní.

Můj příběh by se mohl nazývat „Od oběti k tvůrkyni“.  A to jen díky všemu, co jsem prožila. Díky svému příběhu jsem se naučila přijímat sebe sama a přijímat život se vším, co mi přináší. Důvěřovat si. Cítím se milovaná, mám zdravé tělo, dostatek energie, vím, co dělat s pocity a emocemi. A když přijde strach, neutíkám. Svoji přecitlivělost jsem proměnila v citlivost a ještě hodně a hodně se toho proměnilo …

Ale nebylo to tak vždycky …a jak se to stalo?

Vždycky jsem cítila, jak jsem jiná. Školní léta nebyla zrovna růžová. Ve škole jsem byla nějak mezi všemi a nepatřila jsem k žádné partě. Když se spolužačky hádaly, rozuměla jsem oběma stranám a dávala je dohromady. I přes to jsem se cítila  nezajímavá a nedůležitá. Nikdy nezapomenu na to, když mě třídní učitel při setkání s mými rodiči označil za neprůbojnou.  A bylo to. Měla jsem punc. Neschopná se probojovat. Tak jsem si to přeložila.  A slova jsou jako kouzlo, otisknou se do vás a tvoří. Obzvláště silně se ukotví, pokud jste zrovna mimo svoji sílu.

Vždycky jsem cítila, jak jsem jiná.

I v dospělosti se mé pocity neměnily. Byla jsem ztracená v životě. Přecitlivělá a velmi často nemocná. Dělala jsem všechno, abych byla ta správná, pochválená, přijatá. Až mnohem později jsem si uvědomila, že nedělám věci pro sebe, ale abych se líbila, abych byla schválená a přijímaná. Styděla jsem se za své touhy, a sny, za své úhly pohledu, za to, že jsem, jaká jsem. Dokonce jsem se styděla se za to, co ráda jím.

Byla jsem plná pochybností o sobě a nejraději bych nebyla vidět.

Měla jsem pocit, že nic neumím, že v ničem nevynikám a jsem nedostatečná pro okolí. Pocity marnosti, zbytečného života tady na Zemi.

Přecitlivělost mě doprovázela na každém kroku. Bolela mě všechna trápení světa a přála jsem si, aby na sebe byli všichni hodní. Nechápala jsem, proč je někdo neupřímný nebo ubližuje.  Kolegyně a kamarádky mi radily, ať se ve všem tak nešťourám, ať si všechno nepřipouštím, ale nepomáhalo to. Póza na venek mi uvnitř nijak neulevila. Připadala jsem si nepochopená. A tak jsem si dala punc vadná, nemožná a bezcenná.

Žila jsem s pocity, že jsem nepřijatelná taková, jaká jsem. A taková si nezasloužím nic pěkného, žádné štěstí. Má psychika se dostávala do  obrovských hlubin.

Své pocity jsem potlačovala, protože mně velmi ubližovaly  a už i fyzicky bolely. Maskovala jsem je a později se naučila zcela ignorovat, stejně mě stále doháněly. To vše mi bralo energii, jen strach, stres, napětí a žádná naděje v něco lepšího. Tak z čeho má mé tělo žít? Jídlo ke zdravému tělu nestačilo a tím vším, co popisuji, se ještě prolínaly časté nemoci, angíny, virózy, přidalo se onemocnění štítné žlázy, hučení v uších, velmi silná menstruace a chronická únava a bolesti žaludku. Od lékařů jsem slyšela, že na něco je třeba si zvyknout, jiná vyšetření nic neprokázala a já si připadala jako simulant.  Další roky až do narození mého prvního syna byly náročné.

A kde nastal zlom?

Bylo to narození mého prvního syna v roce  2002. Už samotný a velmi náročný porod způsobil trauma mně i synovi. Stále plakal, měl problémy s přibíráním váhy, antibiotika od prvního dne života, moje únava byla neúnosná a stále jsem bez důvodu brečela. Tehdy jsem se svěřila kamarádce a ta mi poradila, kam se obrátit. Poprvé jsem se potkala s kineziologií, která mně i synovi dala okamžitou úlevu. Ale to byla první vrstva. Tady jsem se dozvěděla, že když má miminko zdravotní problémy, nebo je nespokojené a uplakané, má problém maminka a ono na ni reaguje, vlastně jí tím pomáhá, aby si uvědomila mnohé.

Strach mě pronásledoval všude.

Byl to strach z nedostatečnosti, že nejsem dost dobrá, šikovná, schopná, abych zvládla běžný den. Už od ranního probuzení tu byl. K tomu pro mnohé maminky nesmyslný strach o syna.

Ale já už věděla, že nemůžu jinak, že lékaři mi nepomůžou nebo ze mě udělají závislého člověka na lécích, malému miminku jsem odmítala dávat silné léky… Musím jít dál, dál v tom, čemu se nyní říká osobní rozvoj, sebepoznání, čištění na úrovni těla i duše. A že toho bylo!

Prošla jsem mnoha sebepoznávacími kurzy a terapiemi. Našla jsem i mnoho nových přátel. Vše šlo postupně, jak mělo. Nebylo to vždycky jednoduché, měla jsem kolikrát pocit, že jsem v jednom kole. Témata se střídala jedno za druhým. Pár dní klidu, pohody a už se postupně hlásilo další téma. A tak to šlo dál i profesně, prošla jsem několik zcela odlišných profesí, už jsem si myslela, že nejsem na nic specialista. Objevil se opět občas pocit, že nic neumím, nejsem v ničem dobrá. Pracovala jsem ve veřejné správě, zajišťovala chod v pekárně se zdravou výživou, dál práce ve firmě zabývající se montáží garážových vrat až po terénní pečovatelku u seniorů. Všechny profese měly ale jedno společné, ať jsem byla kdekoli, byla jsem podporovatel, důvěrník, dodávala jsem odvahu, impulz ke změně. Později mi jedna úžasná žena udělal rozbor metodou Human design.  Tam jsem objevila i další své vlohy, o kterých jsem ani nevěděla, že by to snad mohly být dary. Myslela jsem si do té doby, že jsem nějak zvláštní a no ejhle! Prý jsem normální, tak jak to mám a ještě tím můžu ostatním prospět!

Postupně jsem se propracovávala hlouběji, k sobě.

Vlastně všude, kde jsem pracovala nebo čeho jsem se účastnila mimo práci, všude za mnou chodily kolegyně nebo kamarádky pro rady, svěřovaly se a já se divila, že se mi s důvěrou otvírají. Občas se mi stalo a dodnes stává, že se mi svěří i někdo náhodně třeba ve vlaku nebo u zubaře. A já si uvědomila, jak mě lidské příběhy zajímají, jak ráda hledám souvislosti a nové cesty. Teď provázím lidi na je jejich životní cestě, společně objevujeme nové možnosti k životu v pohodě.

I když pohoda a život bez výzev a témat, která chtějí pozornost, není tady na Zemi možný, už nikdy to nebude tak těžké jako na začátku. A i když život někdy pošle pěkný oříšek, už vás nedostane tak hluboko, jako na začátku, jako před tím, než jste se vydali na Cestu. Od doby, kdy jsem udělala první krok k sobě, od té doby je v mém životě víc radosti a zdraví, víc pohody!

Protože radost a štěstí je tu pro všechny!

Protože i vy jste normální a v pořádku tak, jak jste!

Dostala jsem dar porozumět druhému, soucítit s ním, probudit naději a odvahu na cestě k sobě. Jsem vděčná, že můžu dělat právě tohle formou terapií Duše, osobních sezení a prostřednictvím metamorfní techniky. Cítím, že je to cesta mé duše, že naplňuji své poslání.