Máme vždy možnost volby

Nedávno jsem potkala kamarádkou, říkejme jí třeba Renata. Už z dálky na mě volala, že se mnou chce mluvit a úplně jsem na dálku cítila, jak se ke mně blížila, jak je napjatá, až mi to poví.

Stala se jí prý příšerná věc a chtěla mi to všechno říct. Už na mě prý myslela.  Začala tím, jak vše by mělo mít svůj řád a jak je to potřeba a že je to tak v pořádku, a že to někdo tak nemá a jak ji to rozhazuje, když to někdo nerespektuje… Byla jsem už taky napnutá nedočkavostí, co mi poví.

Byli s manželem na rodinné oslavě. Byla tam i sestra s rodinou a miminkem. V jednu chvíli jí oznámila, že se jdou s manželem na chvíli projít ven a jejich malé děťátko nechají volně lézt po zemi.  A  Renata ať na to malé dohlídne. Ona se hned ohradila, že ne, že tam má oběd a že na něj pozor dávat nebude.

Renči vášnivé vyprávění pokračovalo… Jsou přeci nezodpovědní, jak si můžou myslet, že jejich dítě někdo ochrání? Všichni jedli, co kdyby si někde skříplo prstík nebo na sebe něco stáhlo?  A jak je to vůbec možné, že se dovolila svoji zodpovědnost na někoho hodit?

Byla strašně naštvaná! Na moji otázku, jak se cítila, odpověděla „No jak asi! Hrozně“. A pokračovala, jak každý má své povinnosti, co si to dovolují. Nikdo z rodiny se jí v té chvíli nezastal, nikdo ji nepodpořil, naopak jí její otec řekl, že by to přeci udělat na chvíli mohla! No tak to byl vrchol, JÍ TAKY NIKDO NEPOMÁHAL!

A bylo to venku. Jenže venku to bylo jen pro mě. I když Renata ví, jak smýšlím, začala jsem pozvolna … že nic se neděje náhodou, že na všem může vyrůst, že její pocity jí dávají signál, že tato témata chtějí uzdravit, že nikoho nezmění, ale může změnit uzdravením starých zranění to, že se příště ohradí a zůstane v ní klid, že jí muselo být fakt hrozně…

Pokračovala tím, že vše má mít ten jasný řád,  že o své děti se vždy starala sama, bylo jí líto, že neměla podporu, všichni to slyšeli. Ještě teď, po pár dnech si připadá jako vyvrhel. A to si jen hájila své.

Fascinuje mě, že když jsme bdělí a vědomí, můžeme sami při popisu chování druhých uvidět naše vlastní zranění, která chtějí uzdravit.

Na příběhu Renaty je vidět několik zranění, která ji trápí. Je tu pocit, že musí vše obstarat sama, odsouzení druhých za jejich projev, je tu taky zřetelně čitelný postoj  „když jsem po svém, je to špatně“, ale „když se prosadím, tak se stejně cítím špatně“. Cítí křivdu a absenci podpory.

Nic v životě se nám neděje proto, aby nás to ničilo. Vše je tady pro naše dobro. Vše se děje pro náš posun, proto, abychom ve finále z bolesti vzešli silnější a zdravější.

Můžeme si teď zahrát na sci-fi a přehrát si dvě verze, jak by se mohl její život ubírat, když tu příležitost chytne a podívá se na ni z jiného úhlu, anebo když ji nechá bez povšimnutí.

VERZE PRVNÍ

V první verzi nechá vše být a bude dál žít s těmito zraněními. Bude takové situace řešit stále. Má ve svém energetickém poli programy, které přitahují jako magnet situace, které v ní budou vyvolávat tyto pocity stále dokola, dokud  jim nedá potřebnou pozornost a nevyléčí je. Časem bude krom psychiky trpět i její fyzické tělo. To trpí už teď, ale zatím se to neprojevuje tak, aby to stálo za hlubší zamyšlení.

Trpí také její vztahy, je často unavená, přetížená a chybí jí obyčejná radost. Nevědomě to předává dětem. Děti se učí tím, co vidí.

Děti se učí tím, co vidí.

Jak je někomu, kdo necítí podporu? Kdo má pocit křivdy a vše musí odpracovat sám? Kdo má pocit, že se nemůže projevit, být sám sebou, aniž by ho odsoudili? Má v životě radost? Nebo bere život jako něco namáhavého? Bere život jako dar?

VERZE DRUHÁ

A v druhé verzi se podíváme, jak může vypadat její život, když se vydá na dobrodružnou a chvílemi náročnou cestou sebepoznání. Začíná ze sebe mít fakt radost! Protože když se obhájila, už jí to nikdo nezpochybňoval, už tu školu  potřebuje. Do okolí vysílá, že v tom má jasno a má k sobě úctu. Křivdy postupně odpustila, zahojila staré rány a v její původní rodině se cítí mnohem lehčeji. Její děti vidí, že když se jim něco nelíbí, můžou se za sebe bez obav postavit. Vidí, že je to v pořádku být svůj a mít svou pravdu. Bez boje.

Když někdo říká svoji pravdu, nechá mu ji, dobře ví, že každý má svoji, podle zkušeností, podle toho, kde se zrovna nachází a je to OK. Přijímá jeho a ponechá si i tu svoji pravdu, ustal i neustálý boj o to, jak mají nebo nemají věci být. A to jí přineslo radost a klid do života, okolí jí bude říká, jestli se nezamilovala, že nějak září to její duše  se rozzářila

 

Naďa Suchánková
Mou vášní je hledání souvislostí a nových možností na cestě k životu v pohodě a radosti. Provázím lidi na jejich cestě nalézání sebe sama, aby mohli žít život, o kterém sní. Můj příběh si přečtěte zde >> Jsem autorkou eBooku Kamarádkou se svými pocity a emocemi >>
Komentáře